Farářka Světluše Košíčková
Světluše Košíčková,
farářka

Milí přátelé,

požehnané Velikonoce! Požehnané upřímnou láskou, pochopením pro druhé, touhou po spravedlnosti, dobru a radosti. Mnohé z toho neumíme nebo nemůžeme vyjádřit takovým způsobem, jak jsme byli dosud zvyklí. Je třeba hledat jiné prostředky komunikace s druhými, ale i sám se sebou. Mohu hovořit se sebou jako s obrazem, který si o sobě vytvářím, to je ovšem samomluva. Nebo mohu hovořit s Božím obrazem, ke kterému jsem stvořena, a pak je to rozhovor s Bohem. Můj život je odrazem života Božího, pramení z Boha, má z něj svou pestrost, tvůrčí sílu, svobodu. Boží osud je mým osudem. Vztah člověka k Bohu přispěl k osudu Ježíše Krista odmítnutím, popliváním, bolestí, smrtí; Bůh dal vzkříšení  - tak to prožíváme o Velikonocích. V tom smíme Ježíše následovat, on nás přitahuje k sobě. Nejde o to, slepě se smířit se zlem, ale využít i toho, co je zlé a nepříjemné k poznání Boha, otevření se proudu jeho lásky a tvůrčího života, a tím i poznání sebe sama. Viktor Emanuel Frankl říká, že smysl životu dává nejen práce a prožitek, ale také postoj, který člověk zaujímá k věcem, které nemůže změnit. Jeden z takových postojů zdůrazňuje i T.G.Masaryk, jehož kulaté výročí narození jsme nedávno vzpomínali: Nebát se a nekrást. Velikonoce jsou příležitostí, abychom se posílili a upevnili ve všem tom dobru, které pro nás Ježíš svou obětí získal. To, čeho je naše srdce plné, můžeme dávat Bohu najevo bez ohledu na různá omezení. Bůh je natolik kreativní, že si najde způsob, jak odpovědět. Společenství s druhými lidmi nám chybí. I to mu smíme říct. A věřit, že nám ho vrátí očištěné od povrchnosti, formálnosti a neupřímnosti, posvěcené bolestí z odloučenosti a naplněné silou pokory a radosti, jakou prožívali ženy i muži při setkání se Vzkříšeným. 

Skutky apoštolské 2:1-4

28.05.2013
Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.

Druhého dne svátků velikonočních (pesah) přinášeli Izraelité do chrámu omérovou oběť – prvotinu nové sklizně obilí. Stejně tak o padesát dní později přicházeli se dvěma kvašenými chleby a dalšími dary v průvodě, v jeho čele byl veden mladý býček určený k oběti, aby v chrámě slavili šavuot – Svátek týdnů (Lv 23,15-22; Dt 16,9-12). Tento svátek se udržel i po zničení chrámu r.70 n.l., protože byl již r. 100 př.n.l. pevně spojen s „dobou, kdy byla darována Tóra“. Slavnost je naplněním očekávání. Od Velikonoc se večer co večer připomíná a znovu prožívá cesta Izraele z Egypta až po zjevení na Sinaji. Midraš Tanchuma vysvětluje, že Izrael nedostal Tóru hned po vyjití z Egypta, ale musel jako těžce nemocné dítě po svém tělesném uzdravení  ještě nějaký čas čekat, než byl schopen přijmout duchovní věci. Vnějškově osvobození museli být ke svobodnému převzetí Tóry nejprve připraveni. Životem podle Tóry pak uskutečňují smysl svobody, jak říkají otcové: „Skutečně svobodným je muž, který se zabývá studiem Tóry.“ (Mišna Avot VI,2) Proto mnoho zbožných mužů tráví noc Slavnosti týdnů v synagoze. Čtou celou Tóru a průřez Mišnou, zástupně za ústní tóru. Tak se připravují na čtení perikopy o Sinaji (Ex 19; 20) při ranní slavnostní bohoslužbě. Zelené girlandy a květinová výzdoba upomínají na dřívější slavnost žní. Židovští mystikové vykládali pesah a šavuot jako zásnuby a svatbu s božskou Tórou a poukazovali při tom na dva ze Svátečních svitků. O Velikonocích se četla Píseň písní, o Svátku týdnů (Letnicích) kniha Rút. Vypráví o sňatku s Boázem a o původu davidovské dynastie, ale především o příklonu cizinců k pravé víře a k životu podle Tóry.

I křesťanské Svatodušní svátky patří k Velikonocům. Ježíšovo vzkříšení – vítězství nad zlem a smrtí – dostáváme darem v Duchu svatém. Duch svatý nás propojuje s Kristem, vytváří jednotu ve zkouškách, utrpení, smrti i ve vzkříšení – v překování hříchu, odpuštění a životě z Krista. Bez Ducha svatého není možné uvěřit a žít ze vzkříšení. Desatero bylo darováno; zachovat si svobodu je však možno jen jeho plněním. Duch svatý byl darován Kristem po jeho vzkříšení; nechat se jím vést, prosit o něj, naslouchat mu, radovat se z něj, oslavovat v něm Boha znamená žít vzkříšení a život věčný spolu s Kristem.

Seslání Ducha svatého se děje o té doby stále znovu – tam, kde jsme shromáždění na jednom místě; tam, kde se spolu svorně a vytrvale modlíme; tam, kde pozorně čteme Bibli jako pokyny pro nás; tam, kde se připojíme ke společenství, jemuž je poslušnost Duchu svatému prioritou. Ježíš z nás, z našeho společenství pak činí svědky svých činů, svědky toho, jaký je a jak se k nám chová.

Společenství, v němž máme své srdce a cítíme se v něm doma, je Kristovým svědkem. Buď nepravdivým, když o tom, co slyšelo a poznalo, mlčí nebo mluví s ohledem na nevěřící zkresleně; nebo věrným, když poznanou skutečnost dosvědčuje beze strachu a prospěchářství. Pravdivé svědectví je dnes, kdy končí doba duchovního půstu 20.století, velmi důležité. Na otázku hladovějících duší po tom, co je spasitelné a kdo je Spasitel, vnucují svou odpověď mnohé kulty konzumu a požitku, zneužívající slabost člověka, vědecké poznatky i psychologii. Podat věrné a pravé svědectví se zdá obtížné.  Od dob seslání Ducha svatého se však děje neustále. Svědek věrný a pravý (Zj 3,14) dosvědčuje své vzkříšení; díky Bohu, že v Duchu svatém i skrze naše společenství víry.

Světla Košíčková

Array ( [type] => 8 [message] => Undefined index: user_info [file] => /storage/var/www/ccshturany.cz/domains/www/frams/fnc/sys_func.php [line] => 1894 )