Farářka Světluše Košíčková
Světluše Košíčková,
farářka

Milí přátelé,

požehnané Velikonoce! Požehnané upřímnou láskou, pochopením pro druhé, touhou po spravedlnosti, dobru a radosti. Mnohé z toho neumíme nebo nemůžeme vyjádřit takovým způsobem, jak jsme byli dosud zvyklí. Je třeba hledat jiné prostředky komunikace s druhými, ale i sám se sebou. Mohu hovořit se sebou jako s obrazem, který si o sobě vytvářím, to je ovšem samomluva. Nebo mohu hovořit s Božím obrazem, ke kterému jsem stvořena, a pak je to rozhovor s Bohem. Můj život je odrazem života Božího, pramení z Boha, má z něj svou pestrost, tvůrčí sílu, svobodu. Boží osud je mým osudem. Vztah člověka k Bohu přispěl k osudu Ježíše Krista odmítnutím, popliváním, bolestí, smrtí; Bůh dal vzkříšení  - tak to prožíváme o Velikonocích. V tom smíme Ježíše následovat, on nás přitahuje k sobě. Nejde o to, slepě se smířit se zlem, ale využít i toho, co je zlé a nepříjemné k poznání Boha, otevření se proudu jeho lásky a tvůrčího života, a tím i poznání sebe sama. Viktor Emanuel Frankl říká, že smysl životu dává nejen práce a prožitek, ale také postoj, který člověk zaujímá k věcem, které nemůže změnit. Jeden z takových postojů zdůrazňuje i T.G.Masaryk, jehož kulaté výročí narození jsme nedávno vzpomínali: Nebát se a nekrást. Velikonoce jsou příležitostí, abychom se posílili a upevnili ve všem tom dobru, které pro nás Ježíš svou obětí získal. To, čeho je naše srdce plné, můžeme dávat Bohu najevo bez ohledu na různá omezení. Bůh je natolik kreativní, že si najde způsob, jak odpovědět. Společenství s druhými lidmi nám chybí. I to mu smíme říct. A věřit, že nám ho vrátí očištěné od povrchnosti, formálnosti a neupřímnosti, posvěcené bolestí z odloučenosti a naplněné silou pokory a radosti, jakou prožívali ženy i muži při setkání se Vzkříšeným. 

Stvořitelský hymnus

28.05.2013
Raná křesťanská církev spojovala s velikonocemi křest nových kristových vyznavačů. Ti byli po celý rok zasvěcování do tajemství následování Ježíše Krista, což vyvrcholilo křtem a zvěstováním vzkříšení, tedy vstupem do jiných životních souřadnic, do jiného životního stylu. A tento rozměr velikonočním svátkům zůstal. Nejde v nich o informace, ale dotknutí se naděje otevřené vzkříšením Krista, o aktualizaci, o její zpřítomnění. Protože ten, kdo moc vzkříšení zakusí zevnitř, kdo do této události vstoupí, ten pak bude z moci tohoto Hospodinova činu žít a jeho perspektivou se na svůj život a svět kolem sebe dívat jinak, než se díval. Ten také bude schopen moc vzkříšení dosvědčovat (svým životem). Konfrontaci s Hospodinovým činem a slovem totiž potřebujeme z existenciálních důvodů, tj. proto, abychom sami viděli východisko. Do Kristova vzkříšení je tedy třeba vstoupit, na Krista je třeba se napojit, s Kristem je třeba souznít. Takový rozměr Velikonoce mají.

            Vzkříšení Ježíše Krista je z perspektivy dějin spásy finálním, ba vrcholným  Hospodinovým činem, který je však třeba vnímat v kontextu neméně významných Hospodinových činů, jakými jsou stvoření, vyvedení z Egypta, rozdělení Rudého moře aj. Právě stvoření světa jako první Hospodinův čin se také o velikonočních svátcích a to právě na Bílou sobotu připomíná již od velmi dávných dob. A Stvořitelský hymnus, tj. text, v němž se setkáváme se zprávou o stvoření světa, bude také námětem dnešního kázání. Pokusíme se nalézt odpověď na čtyři otázky, tj. budeme se snažit pochopit a) proč právě tento text stojí na počátku Bible, b) jak je napsán (tedy proč se mu říká „Stvořitelský hymnus“), c) co je v něm vlastně řečeno a d) jaký má pro nás význam.

            Jak je známo, má Stvořitelský hymnus šest, resp. sedm částí (oddílů, odstavců). Jsou od sebe odděleny větou „a byl večer a bylo jitro den …“. Každá část je tedy pojata jako výpověď o jednom dnu týdne. Popis každého dne je stejnou větou nejen ukončen, ale také začíná (a později ještě zjistíme, že zpráva o dění v každém dnu má také stejnou strukturu). Každá ze šesti částí začíná úplně stejnou větou, které říkáme uvozovací, protože uvozuje přímou řeč, a zní: „A řekl Bůh“. Není tam však šestkrát, ale desetkrát (Gn 1,3.6.9.11.14.20.24.26.28.29). Je to nejčastěji opakované sdělení. Deset uvozovacích vět uvozuje deset Hospodinových výroků. Božím slovem není ona uvozovací věta, ale výrok, který uvozuje. Ve Stvořitelském hymnu tak máme před sebou první desatero a sice desatero Hospodinových výroků.

Za každou uvozovací větou je citován jeden Hospodinův výrok. V první, druhý, čtvrtý a pátý den řekl Hospodin jen jeden výrok. Ve třetí den dva a v šestý den čtyři. V sedmý den neřekl nic. Deset Hospodinových výroků však není konečný počet Hospodinových sdělení, která ze Stvořitelského hymnu slyšíme. Je jich mnohem víc. V první den Hospodin pronese tři sdělení, ve druhý den dvě, ve třetí den čtyři, ve čtvrtý den jedno, v pátý den dvě a v šestý den čtyři, tj. celkem zde máme sbírku šestnácti Hospodinových promluvení, která jsou rozčleněna, resp. zasazena do šesti dnů. Šestnáct Hospodinových promluvení nezpochybnitelně ukazuje, na co je ve Stvořitelském hymnu položen největší důraz: je to zpráva o Hospodinu, konkrétně zpráva o Hospodinově promluvení. Na ní je nejčastěji a soustavně upozorňováno. Hospodinovo promluvení je čtenářům předkládáno před oči jako nejdůležitější sdělení. Upozornění na Hospodinovo slovo je důležitější, než informace o stvoření. A Hospodinovým slovem je jen to, co je jako Hospodinovo slovo zřetelně označeno.

            Uspořádání (výprava) zpráv o Hospodinových promluveních má určitý systém, skoro až jakési metrum. Hospodinova promluvení jsou zde prezentována esteticky velmi působivě. Ukážeme si to na zprávě o prvním dnu. Nejprve je Hospodinův výrok uvozovací větou avizován. Jsme upozorněni na to, že přijde cosi závažného, tedy na to, že Hospodin promluví a to větou „A řekl Bůh“. Vzápětí je Hospodinův výrok citován: „je světlo“. Poté je Hospodinovo sdělení zopakováno větou „a bylo světlo“, přesněji „a je světlo“. A následně jsme seznamováni ještě s tím, jaké má Hospodinovo promluvení následky: není už všude tma, tma je oddělena od světla, tma a světlo jsou pojmenovány. To je výklad, interpretace Hospodinova výroku. Znovu a jiným způsobem je tak čtenář upozorňován na to, co je asi v textu nejzávažnější výpovědí, kolem čeho se stále krouží, když je Hospodinovo promluvení avizováno, citováno, opakováno, rozvíjeno, neboli interpretováno pomocí následků, které vyvolá. Běžný čtenář snadno z uspořádání výpovědi o každém dnu týdne pochopí, na co je ukazováno.

            A to vše je ještě násobeno, protože zprávo o druhém, třetím, čtvrtém, pátém a šestém dnu má úplně stejné schéma: avízo Hospodinova promluvení, citace tohoto promluvení, zopakování a výklad. To znamená, že šestkrát máme vlastně řečeno jedno a totéž, co jsme slyšeli ve zprávě o dnu prvním. To ale není přesné, protože zpráva o třetím a šestém dnu přináší Hospodinových výroků – tedy desetkrát je čtenářům zopakováno jedno a totéž. Desetkrát je upozorněn na Hospodinovo promluvení, desetkrát je také zaslechne. Může být ještě nějakých pochyb o tom, co je nejdůležitějším sdělením této kapitoly? Šestnáctkrát je avizován a uveden Hospodinův výrok. V každé sloce je na něj opakovaně upozorněno a těch slok je šest.

Ještě jedna skutečnost nám ale nesmí při četbě Stvořitelského hymnu uniknout. Když je ve zprávě druhém (a dalších) dnu Hospodinův výrok opakován a rozvíjen, použije se celkem nenápadně sloveso „činit“, místo slovesa „mluvit“. Tím má být čtenář upozorněn na to, že Bůh jedná mluvením. Jinými slovy: když Bůh mluví, tak se něco děje. Jeho slova nejsou pouhé zvuky. U něj není rozdíl mezi slovem a činem. A to je také soustavně opakováno. Ve Stvořitelském hymnu nejde jen o upozornění na Hospodinovo mluvení, ale také o popis následků tohoto mluvení, neboli o rozkrytí a vykreslení toho, jakou obrovskou moc Hospodinův výrok má.

            Když víme, že každá část má vlastně úplně stejné schéma, musíme si všimnout i obsahu: co vlastně Hospodin říká. Jaká slova nám ze Stvořitelského hymnu znějí. Nejprve mluví o světle, pak o vodě a nakonec o zemi. Poté znova o světle, znova o vodě a znova o zemi. Jsou zde tři témata (světlo, voda, země), která se navíc zdvojí. Zdvojení se užívá tehdy, je-li třeba na něco upozornit. Tak se zpráva o prvním dnu tématicky rýmuje se zprávou o dnu čtvrtém, druhý s pátým a třetí s šestým. Dáme-li si to dohromady se stále opakující se strukturou výpovědí o jednotlivých dnech, snadno pochopíme, že věta „a byl večer a bylo jitro den …“ je vlastně refrén a celý text má podobu nádherné básně, která má velmi slavnostní a vznešenou formu, takže se jí proto říká „Stvořitelský hymnus“. Text je prostě upraven tak, aby byl co nejzřetelnější, co nejpůsobivější a aby se dobře pamatoval, tedy aby si jej s sebou a v sobě posluchači odnesli domů, když jej při bohoslužbě uslyší a aby na ně zevnitř působil.

            A proč se zde objevují právě tato tři témata, která se ještě navíc duplikací zdůrazňují? To proto, aby nám to zabránilo být vůči tomuto textu pouhými vzdálenými diváky, tedy aby pro nás text neměl jen informační hodnotu. Stvořitelský hymnus, resp. Hospodinovy výroky v něm nás chtějí nějak zasáhnout, ovlivnit, poznamenat, nabít. Na počátku Bible je nám tak řečeno něco nesmírně pro náš život důležitého. Tma a voda představují jak pro starověkého, tak pro současného člověka velké nebezpečí, existenciální ohrožení. První, co se stane, když Hospodin promluví, je světlo. Hospodin promluvením, slovem rozsvítí. Tam, kde Hospodin mluví, tam je vidět – tam není tma. Slovem Hospodin přemáhá tmu. A slovem také vykazuje vodu do patřičných mezí, aby nemohla ohrožovat. Slovem Hospodin buduje prostor, v němž lze žit. Slovem nás chrání před nebezpečím. Na jeho slově záleží naše existence, na jeho promluvení je závislé to, zde a kde přežijeme. K tomu, abychom přežili, proto potřebujeme vědět, na čem naše přežití závisí. To první, co se tedy potřebujeme dozvědět, je: v čem spočívá moc, na které visí náš život. A Stvořitelský hymnus nám tuto informaci poskytuje: naše přežití závisí na Hospodinově promluvení. Náš život závisí na moci Hospodinova slova. Proto nás Stvořitelský hymnus ujišťuje o nesmírné moci Hospodinova promluvení, nikoli informuje o průběhu stvoření. A že to je na samém počátku Bible, předřazeno všemu ostatnímu sdělení jako to první (hlavní), s čím se při četbě Bible setkáváme, znamená, že vše ostatní stojí jakoby ve stínu Stvořitelského hymnu. Stvořitelským hymnem je vše předznamenáno. To, nač Stvořitelský hymnus upozorňuje, budou další texty Starého zákona rozvíjet, aktualizovat, akcentovat a dosvědčovat.

To, že Stvořitelský hymnus je uspořádán jako výpověď o jednom týdnu má v tomto kontextu spiritualizující význam. Jistě není bezvýznamné, že i náš život má určitý rámec, určitý řád, který je dán právě rytmem 6 + 1 den. Tento řád vtisknul našemu životu podle Stvořitelského hymnu Hospodin svým promluvením, rozfázovaným do šesti dnů. Jednotlivé dny tak tvoří rámec, ve kterém jsou Hospodinovy výroky hymnu zasazeny ve Stvořitelském hymnu a možná jej mají tvořit také v našem životě. Stvořitelský hymnus uspořádaný do šesti dnů nás tak v kontextu našeho života vede přemýšlet o tom, zda také dny našeho života nemají být prostorem, v němž Hospodinovy výroky znějí, resp. nosičem těchto výroků. Tedy zda nemá i náš den začínat větou „a řekl Hospodin“ a zda se každý den našeho týdne (života) nemáme konfrontovat s Hospodinovým výrokem souvisejícím s příslušným dnem Stvořitelského hymnu. Zda nemají právě tyto, Stvořitelským hymnem prezentované Hospodinovy výroky předznamenávat každý den našeho života, strukturovat náš život a projevovat v něm svou moc. To již ale závisí na tom, jak Stvořitelský hymnus budeme číst a co všechno z něj budeme slyšet.

ThDr. Jiří Beneš

Array ( [type] => 8 [message] => Undefined index: user_info [file] => /storage/var/www/ccshturany.cz/domains/www/frams/fnc/sys_func.php [line] => 1894 )