Světluše Košíčková,
farářka

Pane Ježíši, děkuji ti, že smím být s tebou. Můžu se sklonit u jeslí a slyšet úžasné „Sláva Bohu na výsostech a pokoj lidem, Bůh z nich má potěšení.“ Můžu si sednout ke tvým nohám, když učíš o lásce i nesení těžkostí na břehu jezera. Můžu se nechat očistit od svých hříchů. Můžu se nechat povzbudit, abych se o tvé slovo lásky dělila s ostatními. Můžu tě sledovat, jak jsi k smrti unaven hříchy, nemocemi, zatvrzelostí, nechápavostí, zlobou těch nejbližších ve víře. Můžu čerpat ze tvé nekonečné trpělivosti, kdy mírně i rázně zdůrazňuješ co vede a co naopak nevede k dobrému a šťastnému životu. Můžu se nechat nasytit a občerstvit, když jsem sama u konce sil, povzbudit a pohladit jako dítě od své matky. Můžu odložit své bolestínství a po tvém příkladu na sebe vzít kříž všednodennosti, neúspěchu, nepohodlí. Nemusím se zdráhat pohlédnout do očí trpícím a poponést kousek jejich kříž, jak ho tobě nesl Šimon z Kyrény. Děkuji, že s tebou mohu zasednout ke stolu a přijmout z tvé ruky, co mi nezištně nabízíš – vše, co máš, kým jsi a k čemu jsi mě osvobodil. Děkuji za bolest a soucit, který cítím při pohledu na to, jak se k tobě my lidé chováme. Děkuji za sílu, že před tvou bolestí neuteču jinam, než do tvé náruče. Děkuji, že smím přijímat požehnání tvých rozpjatých rukou na kříži; že smím vidět, jak tě tvá bolest nad naším hříchem nese ke vzkříšení. Děkuji, že mohu být nesena s tebou.