Farářka Světluše Košíčková
Světluše Košíčková,
farářka

Milí přátelé,

víra má dvě křídla. Jedním je vědomí vlastní slabosti, nedostatečnosti. Člověk by chtěl být perfektní, dělat všechno správně a dokonale. Něco se daří, postupně se učíme žít, řešit problémy, vycházet dobře s lidmi. K dokonalosti má však náš svět a my v něm daleko. Točili bychom se v kruhu, kdybychom jen naříkali a opírali se jen o toto křídlo. Je tu ale ještě to druhé – Boží čistá nepodmíněná láska, která nezná hranic. To, čím Bůh žije od věčnosti, žil i jako člověk Ježíš z Nazareta: v obětavé službě, pravdivém slově i postoji, moci osvobozující z nemoci a hříchu, v pokoře a vydanosti všanc lidské nenávisti. Ježíšova láska je druhé křídlo, o které se můžeme opřít v modlitbě, ve společenství kolem Bible – slova Božího a ve svátosti Večeře Páně. Tato dvě křídla nás pozvednou k radosti a pokoji. Když se o ně boxujeme ve světě, unikají nám mezi prsty. Na křídlech pokory a Boží lásky se nám samy otvírají.

Modlitby a kázání

Modlitby a kázání

28.05.2013
Tehdy se bude v tanci radovat panna i jinoši a starci. "Jejich truchlení změním ve veselí, místo strasti jim dám útěchu a radost“, je výrok Hospodinův. Jr 31,13;
28.05.2013
Milosrdenství vítězí nad soudem Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. (Matouš 5,7)
28.05.2013
Vy jste sůl země; jestliže však sůl pozbude chuti, čím bude osolena? K ničemu již není, než aby se vyhodila ven a lidé po ní šlapali. Vy jste světlo světa. Nemůže zůstat skryto město ležící na hoře. A když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen; a svítí všem v domě. Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Matouš 5,13-16
28.05.2013
Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.
28.05.2013
Raná křesťanská církev spojovala s velikonocemi křest nových kristových vyznavačů. Ti byli po celý rok zasvěcování do tajemství následování Ježíše Krista, což vyvrcholilo křtem a zvěstováním vzkříšení, tedy vstupem do jiných životních souřadnic, do jiného životního stylu. A tento rozměr velikonočním svátkům zůstal. Nejde v nich o informace, ale dotknutí se naděje otevřené vzkříšením Krista, o aktualizaci, o její zpřítomnění. Protože ten, kdo moc vzkříšení zakusí zevnitř, kdo do této události vstoupí, ten pak bude z moci tohoto Hospodinova činu žít a jeho perspektivou se na svůj život a svět kolem sebe dívat jinak, než se díval. Ten také bude schopen moc vzkříšení dosvědčovat (svým životem). Konfrontaci s Hospodinovým činem a slovem totiž potřebujeme z existenciálních důvodů, tj. proto, abychom sami viděli východisko. Do Kristova vzkříšení je tedy třeba vstoupit, na Krista je třeba se napojit, s Kristem je třeba souznít. Takový rozměr Velikonoce mají.