Farářka Světluše Košíčková
Světluše Košíčková,
farářka

Události posledních dnů nám dávají nahlédnout do hloubky zla. Ti, kdo se mu upsali, nemají soucit s nikým – s cizím ani vlastním, kromě sebe a několika nejbližších. Nerespektují úmluvy, nedrží se vlastních slov. Uprostřed chaosu a utrpení nacházejí požitek z vlastní moci. Je naší povinností se bránit a pomáhat strádajícím. Vlna solidarity a velkorysé spolupráce je úžasná. V tomto postním čase si však máme odvahu přiznat: nedokážeme porazit zlo v jeho základu, když jsou naše snahy neseny strachem a sobectvím. Víra směřuje náš pohled na Ježíše. Ve víře, lásce a naději v Boha, nepodlehl strachu, dobrovolně „sestoupil do pekel“ a ve své odevzdanosti Bohu se stal Pánem živých i mrtvých. Jemu smíme odevzdat svou touhu po dobru a spravedlnosti, své snahy, oběti, sebezapření ve prospěch trpících, ty, kdo žijí a rozhodují, i ty, jež smršť zla připravila o život. Přijmi, Pane, tento výraz naší důvěry a oddanosti tobě. Osvoboď nás od strachu a sobectví. A zlému učiň konec.

 

Matouš 5:7

28.05.2013
Milosrdenství vítězí nad soudem Blaze milosrdným, neboť oni dojdou milosrdenství. (Matouš 5,7)

Milí přátelé,

            totalitní režim, ve kterém jsem vyrostla a ve kterém jsem prožila dvě třetiny svého života, považoval víru, ale také milosrdenství za buržoazní přežitek, za marnění času, tam, kde by se měl člověk věnovat „práci“. Pod tímto pojmem si představoval uplatňování práv a povinností. Povinnosti začlenit se bez reptání do daného systému, povinnosti porodit děti a dát je všanc výchovnému systému státu, povinnosti vytvářet materiální hodnoty podle plánu, který Kdosi stanovil, k účelu, o kterém kolovala ve většině případů jen šeptanda. Za to se mohl dožadovat práv na základní materiální potřeby, aby nebyl odkázán na žádné milosrdenství a nepotřeboval žádného Boha. Co z toho vzniklo víme: úderníci, kteří soutěžili za všech okolností, všude a s každým; zelené mozky, jejichž jedinou radostí bylo vypínat hruď a stavět druhé do latě; povinné oslavy, které se podobaly orgiím, v jejichž závěru většina už jen zvracela; budování chat, kde soudruh mohl být aspoň dva dny v týdnu člověkem.

Taková společnost mi připadá jako mraveniště: lidé pilně pracují, dávají si signály tykadly, ale neumějí mluvit; jako naleštění roboti, kteří perfektně vykonávají to, k čemu jsou naprogramováni, ale jejichž kontakty jsou čistě účelové; jako krásná panna, která marně hledá toho, kdo jí dá dar řeči.

„Trůn bude upevněn milosrdenstvím“, říká Izaiáš 16,5. „Blaze národu, jemuž je Hospodin Bohem, lidu, jejž si zvolil za dědictví“, Žalm 33,12.

Člověk je jediný tvor na této planetě, jehož vzpřímená postava vyjadřuje jeho výsadu, že s ním Bůh uzavřel smlouvu, která je nesena, udržována a naplňována milosrdenstvím. Bez milosrdenství, které znamená věrnost, trpělivost, ohleduplnost a sdílení se s druhým člověkem za všech okolností, nemůže trvale existovat rodina, církev, stát ani ekonomický systém. Bez milosrdenství je manželství vězením, škola mučírnou, práce galejemi a jízda autem krajně riskantním podnikem.

„Blaze milosrdným“, říká Ježíš v našem textu. Blaze tomu, kdo dostal dar řeči milosrdenství – skrze milující matku či otce, skrze utrpení a ponížení, skrze dítě, ženu, člověka, v němž zakusil milosrdenství Toho, jehož milosrdenství je věčné. Blaze tomu, jehož srdce je otevřeno tomu, kdo je milý; blaze tomu, kdo je milý k tomu, kdo má srdce; blaze tomu, jehož srdce se stává - každým setkáním, každou radostí i bolestí, každým obdarováním i ztrátou, každou modlitbou a chválou – milejším před Bohem i před lidmi. Blaze tomu, jemuž je život školou milosrdenství. Blaze tomu, jemuž je při tom Bůh v Kristu Pastýřem, Mistrem a Pánem.

Bůh je Bohem milosrdným. Bylo by divné, kdyby nás stvořil jiné, kdyby nám dal jiný cíl a kdyby nám své milosrdenství chtěl upřít. Boží milosrdenství je věrnost smlouvě, kterou s námi uzavřel skrze Noema, Abrahama a Mojžíše. Věrnost smlouvě, i když ji plní jen on sám ve svém Synu – Bohu i člověku Ježíši z Nazareta. Bůh je milosrdný Samařan, který se sklání nad námi polomrtvými a okradenými záludným nepřítelem o poslední špetku důstojnosti – o schopnost věci změnit nebo se k nim aspoň vyjádřit. Bůh vymetá všechny kouty, aby našel ztracený peníz. Bůh se vydává na dalekou cestu, aby našel ovci, která se mu zaběhla. Bůh v Kristu sestupuje na kříži do hlubin viny a trestu, aby nám dal dar řeči – dar věrnosti smlouvě s úžasným Bohem, zapsané v milujícím srdci, obnovované vyznáním lásky ve svátostném stolování, ve slově Písma, v modlitbě, službě lidem.

„Krejčí jí ušil šaty, švec pro ni zhotovil boty, mluvec jí však dal dar řeči. Komu ta panna bude patřit nyní?“ ptá se pohádka. Komu bude chtít patřit, komu budeme chtít patřit, ptáme se my.

„Pane, ke komu bychom šli, ty máš slova věčného života.“ (J 6,68)

 

Modlitba:

Pane, vymytý mozek, robot naprogramovaný nenávistí křičím JÁ, JÁ, MY.

Běhám po obchodech, abych získala to nejvýhodnější pro sebe,

komunikuji s druhými bez zájmu o to, co je v jejich srdci,

lačně sahám po zbrani se zarputilou touhou zničit ty druhé za každou cenu.

Pane, jen Tvé milosrdenství mě může zachránit,

vysvobodit od strachu ze zběsilého řevu těch, s nimiž se nelze domluvit,

přivést k věrnosti a setrvání s tebou ve tvém trápení, které se mnou máš,

proměnit mě k milosrdenství, které je silnější než odsouzení na smrt.

Pane, dovol mi bydlet ve stánku Tvého milosrdenství.

 

Světla Košíčková