Skutky apoštolské 2:1-4

Druhého dne svátků velikonočních (pesah) přinášeli Izraelité do chrámu omérovou oběť – prvotinu nové sklizně obilí. Stejně tak o padesát dní později přicházeli se dvěma kvašenými chleby a dalšími dary v průvodě, v jeho čele byl veden mladý býček určený k oběti, aby v chrámě slavili šavuot – Svátek týdnů (Lv 23,15-22; Dt 16,9-12). Tento svátek se udržel i po zničení chrámu r.70 n.l., protože byl již r. 100 př.n.l. pevně spojen s „dobou, kdy byla darována Tóra“. Slavnost je naplněním očekávání. Od Velikonoc se večer co večer připomíná a znovu prožívá cesta Izraele z Egypta až po zjevení na Sinaji. Midraš Tanchuma vysvětluje, že Izrael nedostal Tóru hned po vyjití z Egypta, ale musel jako těžce nemocné dítě po svém tělesném uzdravení  ještě nějaký čas čekat, než byl schopen přijmout duchovní věci. Vnějškově osvobození museli být ke svobodnému převzetí Tóry nejprve připraveni. Životem podle Tóry pak uskutečňují smysl svobody, jak říkají otcové: „Skutečně svobodným je muž, který se zabývá studiem Tóry.“ (Mišna Avot VI,2) Proto mnoho zbožných mužů tráví noc Slavnosti týdnů v synagoze. Čtou celou Tóru a průřez Mišnou, zástupně za ústní tóru. Tak se připravují na čtení perikopy o Sinaji (Ex 19; 20) při ranní slavnostní bohoslužbě. Zelené girlandy a květinová výzdoba upomínají na dřívější slavnost žní. Židovští mystikové vykládali pesah a šavuot jako zásnuby a svatbu s božskou Tórou a poukazovali při tom na dva ze Svátečních svitků. O Velikonocích se četla Píseň písní, o Svátku týdnů (Letnicích) kniha Rút. Vypráví o sňatku s Boázem a o původu davidovské dynastie, ale především o příklonu cizinců k pravé víře a k životu podle Tóry.

I křesťanské Svatodušní svátky patří k Velikonocům. Ježíšovo vzkříšení – vítězství nad zlem a smrtí – dostáváme darem v Duchu svatém. Duch svatý nás propojuje s Kristem, vytváří jednotu ve zkouškách, utrpení, smrti i ve vzkříšení – v překování hříchu, odpuštění a životě z Krista. Bez Ducha svatého není možné uvěřit a žít ze vzkříšení. Desatero bylo darováno; zachovat si svobodu je však možno jen jeho plněním. Duch svatý byl darován Kristem po jeho vzkříšení; nechat se jím vést, prosit o něj, naslouchat mu, radovat se z něj, oslavovat v něm Boha znamená žít vzkříšení a život věčný spolu s Kristem.

Seslání Ducha svatého se děje o té doby stále znovu – tam, kde jsme shromáždění na jednom místě; tam, kde se spolu svorně a vytrvale modlíme; tam, kde pozorně čteme Bibli jako pokyny pro nás; tam, kde se připojíme ke společenství, jemuž je poslušnost Duchu svatému prioritou. Ježíš z nás, z našeho společenství pak činí svědky svých činů, svědky toho, jaký je a jak se k nám chová.

Společenství, v němž máme své srdce a cítíme se v něm doma, je Kristovým svědkem. Buď nepravdivým, když o tom, co slyšelo a poznalo, mlčí nebo mluví s ohledem na nevěřící zkresleně; nebo věrným, když poznanou skutečnost dosvědčuje beze strachu a prospěchářství. Pravdivé svědectví je dnes, kdy končí doba duchovního půstu 20.století, velmi důležité. Na otázku hladovějících duší po tom, co je spasitelné a kdo je Spasitel, vnucují svou odpověď mnohé kulty konzumu a požitku, zneužívající slabost člověka, vědecké poznatky i psychologii. Podat věrné a pravé svědectví se zdá obtížné.  Od dob seslání Ducha svatého se však děje neustále. Svědek věrný a pravý (Zj 3,14) dosvědčuje své vzkříšení; díky Bohu, že v Duchu svatém i skrze naše společenství víry.

Světla Košíčková