Farářka Světluše Košíčková
Světluše Košíčková,
farářka

Jako dítě, v šedesátých letech 20. století, jsem slyšela tento vtip: Při svém setkání s Churchillem se Stalin chlubil svou mocí: ´Dokážu, že vrabec zůstane na mé dlani, aniž ho přivážu nebo budu držet.´ Churchill se divil: ´To přece není možné, vrabec potřebuje volnost, má své hejno, své mladé.´ Stalin chytil vrabce, oškubal mu jedno peříčko po druhém a nahý vrabeček se schoulil v jeho dlani, na kterou mu Stalin nasypal pár drobků chleba. Tento vtip varuje před snahami všech autoritářů: oloupit člověka o sebedůvěru, o důstojnost a vyvolat v něm chaos a strach. Stalo se tak mnohokrát v dějinách; např. před první volbou V.V.Putina prezidentem Ruské federace (r.2000) postupně v různých městech nad ránem vybuchovaly obytné domy. Putin, jemuž byly Borisem Jelcinem již před volbou svěřeny prezidentské pravomoci, výbuchy nechal ihned vyšetřit, okamžitě našel viníky, nechal je náležitě potrestat a vysloužil si „svatozář“ zachránce. Ale „chybička se vloudila“ a zjistilo se, že tyto výbuchy zinscenoval Putin sám. (Více v knize Timothy Snydera: Tyranie - 20 lekcí z 20.století.) Možná se i dnes dere do nejvyššího patra politiky někdo tím, že vyvolává strach, závist, chaos v myslích voličů. Nenechme se oškubat o svou lidskou důstojnost a vnitřní vyrovnanost. Důvěřujme spíše těm, kdo žijí slova 

Ježíše Krista: Nebojte, já jsem přemohl zlo a jsem s vámi až do konce světa. (Mt 28,20)

Skutky apoštolské 2:1-4

Skutky apoštolské 2:1-4

28.05.2013
Když nastal den letnic, byli všichni shromážděni na jednom místě. Náhle se strhl hukot z nebe, jako když se žene prudký vichr, a naplnil celý dům, kde byli. A ukázaly se jim jakoby ohnivé jazyky, rozdělily se a na každém z nich spočinul jeden; všichni byli naplněni Duchem svatým a začali ve vytržení mluvit jinými jazyky, jak jim Duch dával promlouvat.

Druhého dne svátků velikonočních (pesah) přinášeli Izraelité do chrámu omérovou oběť – prvotinu nové sklizně obilí. Stejně tak o padesát dní později přicházeli se dvěma kvašenými chleby a dalšími dary v průvodě, v jeho čele byl veden mladý býček určený k oběti, aby v chrámě slavili šavuot – Svátek týdnů (Lv 23,15-22; Dt 16,9-12). Tento svátek se udržel i po zničení chrámu r.70 n.l., protože byl již r. 100 př.n.l. pevně spojen s „dobou, kdy byla darována Tóra“. Slavnost je naplněním očekávání. Od Velikonoc se večer co večer připomíná a znovu prožívá cesta Izraele z Egypta až po zjevení na Sinaji. Midraš Tanchuma vysvětluje, že Izrael nedostal Tóru hned po vyjití z Egypta, ale musel jako těžce nemocné dítě po svém tělesném uzdravení  ještě nějaký čas čekat, než byl schopen přijmout duchovní věci. Vnějškově osvobození museli být ke svobodnému převzetí Tóry nejprve připraveni. Životem podle Tóry pak uskutečňují smysl svobody, jak říkají otcové: „Skutečně svobodným je muž, který se zabývá studiem Tóry.“ (Mišna Avot VI,2) Proto mnoho zbožných mužů tráví noc Slavnosti týdnů v synagoze. Čtou celou Tóru a průřez Mišnou, zástupně za ústní tóru. Tak se připravují na čtení perikopy o Sinaji (Ex 19; 20) při ranní slavnostní bohoslužbě. Zelené girlandy a květinová výzdoba upomínají na dřívější slavnost žní. Židovští mystikové vykládali pesah a šavuot jako zásnuby a svatbu s božskou Tórou a poukazovali při tom na dva ze Svátečních svitků. O Velikonocích se četla Píseň písní, o Svátku týdnů (Letnicích) kniha Rút. Vypráví o sňatku s Boázem a o původu davidovské dynastie, ale především o příklonu cizinců k pravé víře a k životu podle Tóry.

I křesťanské Svatodušní svátky patří k Velikonocům. Ježíšovo vzkříšení – vítězství nad zlem a smrtí – dostáváme darem v Duchu svatém. Duch svatý nás propojuje s Kristem, vytváří jednotu ve zkouškách, utrpení, smrti i ve vzkříšení – v překování hříchu, odpuštění a životě z Krista. Bez Ducha svatého není možné uvěřit a žít ze vzkříšení. Desatero bylo darováno; zachovat si svobodu je však možno jen jeho plněním. Duch svatý byl darován Kristem po jeho vzkříšení; nechat se jím vést, prosit o něj, naslouchat mu, radovat se z něj, oslavovat v něm Boha znamená žít vzkříšení a život věčný spolu s Kristem.

Seslání Ducha svatého se děje o té doby stále znovu – tam, kde jsme shromáždění na jednom místě; tam, kde se spolu svorně a vytrvale modlíme; tam, kde pozorně čteme Bibli jako pokyny pro nás; tam, kde se připojíme ke společenství, jemuž je poslušnost Duchu svatému prioritou. Ježíš z nás, z našeho společenství pak činí svědky svých činů, svědky toho, jaký je a jak se k nám chová.

Společenství, v němž máme své srdce a cítíme se v něm doma, je Kristovým svědkem. Buď nepravdivým, když o tom, co slyšelo a poznalo, mlčí nebo mluví s ohledem na nevěřící zkresleně; nebo věrným, když poznanou skutečnost dosvědčuje beze strachu a prospěchářství. Pravdivé svědectví je dnes, kdy končí doba duchovního půstu 20.století, velmi důležité. Na otázku hladovějících duší po tom, co je spasitelné a kdo je Spasitel, vnucují svou odpověď mnohé kulty konzumu a požitku, zneužívající slabost člověka, vědecké poznatky i psychologii. Podat věrné a pravé svědectví se zdá obtížné.  Od dob seslání Ducha svatého se však děje neustále. Svědek věrný a pravý (Zj 3,14) dosvědčuje své vzkříšení; díky Bohu, že v Duchu svatém i skrze naše společenství víry.

Světla Košíčková